ČTVRTÝM SINGLEM MÁ BÝT 'NATIONAL ANTHEM'
MF Dnes: POP MÁ NOVÉHO PADLÉHO ANDĚLA
Takovýhle hudební fenomén tu dlouho nebyl, jestli tedy vůbec někdy. Po první desce americké zpěvačky Elizabeth Grant před dvěma lety neštěkl pes.
Na konci roku se – už pod uměleckým jménem Lana Del Rey – znenadání stala jedním z nejžhavějších nových popových jmen. Její unaveně ležérní singl Video Games hrála rádia a všechny velké hudební časopisy ji měly na titulce.
Aniž stihla tolik očekávanou a diskutovanou druhou desku (a první u velké společnosti) nazvanou Born To Die vydat, stala se Lana Del Rey po svém rozpačitém vystoupení v televizním pořadu Saturday Night Live rovnou i nejvíc nenáviděným novým hudebním jménem. Posměšky si vyslechla nejen kvůli intonaci, která jí naživo opravdu nevyšla, ale dokonce i pro své přeplněné rty, jež vypadají jak z kolagenu. Každopádně málokoho nechala chladným.
S takovými protichůdnými emocemi kolem dokola mělo album Born To Die o pozornost předem postaráno přímo královsky.
Už po jeho prvním poslechu je jasné, že přestože působí tak vypjatě a dramaticky, bublina Lany Del Rey by nemusela prasknout jako silikonové implantáty hollywoodských hvězd. Něco na ní je.
Do popového soundu vnáší neotřelý nebo minimálně dlouho neslyšený přístup, který nejlépe vystihla, když se sama přirovnala ke "gangsterské Nancy Sinatra".
Na baru v Twin Peaks
Zvláštně utahanou, filmovou náladu jejích písniček atmosféricky doplňují všudypřítomné smyčce a rozhýbávají efektní triphopové rytmy. Jejím rozpoznávacím znamením je pro dívku nezvykle nízko položený hlas a přepjatá melodramatičnost výrazu. Jako suverénní zpěvačka si v něm pohrává s hollywoodskými ženskými archetypy, střídá role i polohy. Překvapí, když se z hloubky nenásilně vyšplhá k sametově vysokým melodiím. Na rozdíl od živého vystoupení se na desce pěvecky doslova předvádí.
Lana Del Rey zaujme i dráždivými a leckdy "odpadkovými" texty využívajícími americké stereotypy. V písničce National Anthem třeba zpívá: "Prachy jsou důvod, proč existujeme," a v refrénu značně zvráceného love songu přezíravě provokuje: "Jsem tvoje národní hymna."
Je zřejmé, že Lana Del Rey je ze všeho nejvíc postava a hraje předepsanou roli s přepjatostí barové zpěvačky z městečka Twin Peaks. Přestože její autenticita písničkářky je zpochybnitelná, zas tak na tom nezáleží, protože dokáže zaujmout hudbou, která je pro současný mainstream netypická. Třeba proto, že se Lana Del Rey na celé desce ani jednou neusměje.
Její deska, na kterou se asi nejlépe hodí označení retro pop, není určitě bezchybná. Ale i s vědomím, že se autorsky podílela na všech písničkách, je v současné produkci osvěžující. Lana Del Rey má prostě strhující charizma padlého anděla popu.
ireport.cz: REVOLUCE V POPMUSIC? ALE KDEŽE
Pětadvacetiletá Američanka, která miluje Elvise Presleyho, Kurta Cobaina a Britney Spears, vydala druhé album Born To Die, které mělo změnit pop music a nabídnout světu lepší, hezčí a slušnější verzi Lady Gaga. Jak se to Laně Del Rey podařilo?
Kolem Lany Del Rey se vytvořil obamovský syndrom, upřela se na ni pozornost jako na symbol změny a navrácení kvality do žánru, kde (slovy básníka) jde o kvalitu především. Je totiž cosi prohnilého v království popovém a Lana měla vnést do společnosti Lady Gaga a Rihanny trochu toho půvabu, vznešenosti, snobismu i osobitosti.
Povedlo se? Tak napůl. Born To Die by totiž slušela EP verze, protože jde v podstatě pořád o to samé. Skladba co skladba nabízí variaci na totéž téma – (ne)šťastná láska bla bla bla. Textově je Lana snad ještě stupínek pod úrovní Lady Gaga; je přímá, předvídatelná, šestáková. Nedokáže vytvořit konzistentní a plastický charakter, kupí klišé nad klišé, takže je ve výsledku neuvěřitelná a přehnaně melodramatická. Český posluchač má jednu obrovskou výhodu – může texty ignorovat. Protože jsou v angličtině, neměl by to být tak velký problém; a do popředí se tak dostane to zajímavější, hudba.
Už pilotní singl Video Games lákal na nevšední zážitek, zároveň probouzel obavy z toho, že půjde o načančaný jednorázový vrz, který má navnadit na desku. A ouha, na albu je podobných vrzů daleko víc a z jednorázovky se tak rázem stává pokročilejší známost. Důkazem je titulní Born To Die. První skladba a zároveň vrchol aba zní jako mash-up Portishead a Beth Orton, atmosférou se blíží k ponurým raným nahrávkám freak folkařek CocoRosie a je rámována hutným, symfonicko-filmovým nánosem smyčců. Je to krásné, lehounce kýčovité, roztomile melancholické. Tohle funguje.
Problém je, že Lana použivá stejné aranže a postupy pořád dokola. Triphopová linka, luxusní orchestrální pozadí, agresivní bicí, čas od času basa jako vystřižená z Twin Peaks, to by měl Angelo Badalamenti radost. Všechny skladby jsou vypiplané, obsahují řadu drobností a detailů, které možná stojí za to objevovat, ale když jsou tam samoúčelně, tak poněkud postrádá logiku po nich znovu a znovu pátrat.
Písničky jsou sice skvěle vystavěné, ale v celkovém kontextu alba jim chybí určitý moment překvapení. Přitom by to Lana zvládla, jak naznačuje v Off To The Races, vokálně nejdivočejším pokusu dokázat, že přeci jen umí zpívat. Se zpěvem by to bylo na delší debatu, nemá cenu vracet se k fiasku v Saturday Night Live, faktem ale zůstává, že zpěv nejsou bůhvíjaké orgie. Lana má bezpochyby velký potenciál a je pouze na ní (a učiteli zpěvu), jak se s tím do budoucna popere.
Born To Die tvoří silné singly, které současná „zgagaizovaná pop music" potřebuje jako Christina Aguilera dietu. Jako celek ale Born To Die působí monotónně a těžkopádně, jako vystajlované umělecké porno. Krásné scény, netradiční výprava, pomalé a dlouhé záběry; chce to být rádoby jiné a lepší, ale je to pořád dokola a o tom samém.
musicserver.cz: ŽIVOT JAKO CESTA KE SMRTI
Máte už dost igelitových popových hvězd s omezeným datem spotřeby? Kupte si novou Lanu. Máte rádi doteky retra, ale přesto jste se nezasekli v bezmyšlenkovitém glorifikování starých veteránů? Pusťte si Lanu. Máte rádi majestátní bezchybné hlasy? Plavte dál.
Každý rok je třeba najít novou panenku na hypeování, kterou nejdříve obdivuje pár zapálených fanoušků a poté si jí začnou všímat i masy. Stejný osud potkal také křehounkou skladbu "Video Games" Lany Del Rey. Vydat jí kterákoliv jiná popová zpěvačka, singl by pro své pomalé tempo a nehitovost neměl sebemenší šanci uspět v hitparádách. Ovšem aura neokoukanosti newyorské rodačky se propadla do momentální díry na trhu s baladami a výsledné žuchnutí zapůsobilo ve velkém.
Spolu s následující singlem "Born To Die" přinášejí de facto to samé - smyčce, emoce a momentálně okrajový retro zvuk podmalovaný triphopovými beaty. Lana si na albu potrpí na melodramatické aranže prosycené patosem a osudovými výroky (jako např. "Now my life is sweet like cinnamon, like a fucking dream I'm livin' in" v "Radio"). Díky tomu se k posluchačům dostávají uhlazená velkoformátová cukrátka s filmovým nádechem. Elizabeth Grant většinu skladeb ukočířovala a za konzistentnost by si zasloužila jedině obdiv. Pozitivně působí i jakási kolážovitost nahrávky, do mnoha skladeb totiž vstupují různé výkřiky či úryvky vytržené z kontextu.
Pro někoho bude určitě dvanáct pomalých symfonických skladeb příliš. Lana si prostě jede to své, a to od začátku do konce. Změna přichází v podstatě jen dvakrát, nejprve v rozverné "Off To The Races" a poté v našlápnuté "Diet Mountain Dew". Odhaluje v nich i jinou než opravdu nízkou polohu svého vokálu, s níž se u Lany setkáváme nejčastěji. Prvotní pocit, kdy se všechny písničky slévají do jedné, úspěšně mizí po mnohonásobném poslechu. Každý kousek totiž odlišuje jeho refrén. Nálada zůstává podobná, ale každý refrén je jedinečný, a jednoznačně tak navazuje na popovou tradici z šedesátých let. Ostatně v té době rozjel kariéru i zpěvaččin velký vzor - nezkrotná Nancy Sinatra, se kterou má Lana moho společného. Nejzdařilejšími songy v tomto ohledu jsou "Dark Paradise", zmiňovaná "Radio", "Summertime Sadness" nebo "National Anthem", který byl výborný už i jako demo.
Čekáte-li s koupí deluxové edice nějaký nečekaný zvrat, pak budete zklamáni. Tři závěrečné bonusové písničky "Without You", "Lolita" a "Lucky Ones" jen prodlužují započaté a fungují jako podklad pro pomyslné závěrečné titulky. Těm, kterým sedla původní nálož, sedne i dražší verze. Není o nic horší.
První velký debut ukazuje Lanu Del Rey jako schopnou skladatelku, muzikantku s citem, ale odhaluje i její slabiny. Má sice příjemně sladký hlas, ale její rozsah je velice omezený. Nemůže se tak pouštět do výraznějších vokálních exibic, které by jejímu pompéznímu stylu slušel. Negativem pro leckteré posluchače může být i zmiňovaná určitá jednotvárnost. Přes veškeré výtky však převládá vřelý pocit uspokojení z důstojných a vyzrálých písniček této talentované Američanky.
